Předminulý víkend jsme se jeli podívat do Dolní Moravy na vyhlášenou vyhlídku: „Stezka v oblacích“.
Osobně jsem na ní byl již asi dvakrát (jednou se známým a jednou s bandou známých lyžovat), ale holky ne a mnohokrát jsme se o tom výletě na Dolní Moravu bavili, takže nebylo co řešit.
Vyhlíželi jsme víkend, kdy bude slunečno .
Vyrazili jsme v sobotu ráno, jelikož již od středy předpověď na sobotu byla příznivá.
Od nás z Vyškovska cesta zabere zhruba hodinu a půl.
My to teda jeli asi tři hodiny, místo necelých dvou.
Leie se líbí vlaky, tak mnohokrát, když jedeme někam na výlet, holky jedou třeba hodinku vlakem a já je pak někde naberu autem.
Dojeli jsme tedy na vlakové nádraží do Vyškova, s tím že pojedou do Olomouce.
Měly to zhruba na hodinu, takže jsem využil situace a sjel ještě po cestě do Tesca pro boby.
Nenapadlo mě teda upřímně, že i přes vládní nařízení nebude možné boby koupit, i když fyzicky předemnou v regálu ležely.
Jaký je rozdíl mezi boby, které nelze koupit, pánvemi a baterkami hned o regál vedle, které se vesele prodávají a nikomu to nevadí?
Nebudu polemizovat nad smyslem, těch spíše nesmyslem těchto legislativních změn a zašel jsem do Sportissima vedle.
Hned u vstupu mne pán ujistil, že si boby určitě koupit můžu, musím si je ale objednat přes internet a až se objednávka propíše do systému, což je běžně tak 3-4 hodiny, tak si je mohu vyzvednout.
Poklepal jsem si na čelo a odešel.
Seděl jsem v autě a vymýšlel, jak v dnešní době koupit během hodiny boby.
Které všude na prodejnách mají, ale jen tak neprodají.
Hehe. Zajímavý oříšek v 21. století.
Naštěstí jsem našel v Google Decathlon, který nabízí výdej do hodiny od objednání.
Teda aspoň to tak psali na svém webu.
Decathlon je i v Olomouci, kterou jsem měl zhruba 40 minut cesty, takže nebylo co řešit a objednávku jsem udělal.
Přifrčel jsem si to na nádraží v Olomouci, vítězoslavně oznámil Petě skvělou zprávu o tom, že jsem sehnal nesehnatelné a vyjeli jsme do Decathlonu.
Byla to přesně hodina, proto jsem vešel do prodejny a paní za pokladnou nadiktoval moje číslo objednávky.
A hádejte co?
Nic…
Objednávka prý není nachystaná.
Co naplat, i když se vedle pokladny válí asi tak 40 kousků bobů, které mám objednané, co naplat… nejde je vydat, dokud objednávku cituji: „někdo nenachystá“.
Prý mám odejít a přijít zpět, až mne budou kontaktovat SMSkou.
Čekali jsme tedy v autě, jelikož jsme malé slíbili bobování, jinak bych se na to lidově řečeno: „vyprdl“.
Teď zpětně jsem za to opravdu rád, boby se opravdu hodily a bez nich nevím, jak bychom to zvládli.
Ale o tom později.
Suma sumárum jsme čekali zhruba hodinu a půl, namísto slibované hodiny.
Konečně přišla kýžená SMSka a já okamžitě vlítnul do prodejny Decathlonu.
Už ve dveřích mne paní, která mě dříve odmítla, zbystřila a hned se neváhala zeptat, jestli už mám SMSku.
Odpovídám: „Ano, mám“.
Našla si mě dle čísla objednávky, které jsem jí znovu nadiktoval, vzala boby přesně z místa, kde leželo těch cca 40 kusů vedle pokladny i před tím a vyzvala mě k zaplacení kartou.
Vedle prodavačky visela na regálu taktéž lopata na bobování (taková ta plastová, jak se na ní sedí a jezdí z kopce, asi víte 🙂 ).
Ptal jsem se prodavačky, zda je možnost ji koupit i jinak, než zase tou otravnou objednávkou online, která místo hodiny zabrala skoro dvě.
Prý nejde.
Dobře, řekl jsem si a smířil se s tím, že si lopatu nekoupím.
Nakonec paní při placení nejspíše takzvaně „vyměkla“, něco naťukala do telefonu a prodala mi ji také.
Raději jsem se už neptal, jak je možné, že lopata šla tak rychle a boby při první návštěvě ne a museli jsme čekat v autě ještě dobrou půl hodinu, i když jsem ji prosil a sdělil fakt, že na mě čeká žena s dítětem venku v autě.
Neměl jsem na to sílu to řešit, chápu situaci, jaká je.
Většinou za to prodavači nemohou, nicméně trošku chtíče by stačilo a ušetřilo by nám to téměř hodinu času.
Pokračovali jsme tedy na Dolní Moravu a přijeli na parkoviště pod vlekem.
Všude bylo celkem dost lidí.
Spodní vleky nejely vůbec, to ale nevadilo.
Lyžaři lezli pěšky na kopec a bez problémů si zajezdili.
Některým pomáhali i šikovní rolbaři na sněžných scooterech.
Hezké, jak si my Češi umíme poradit, co? :).
Jediný vlek, který jel, byl ten druhý, nahoře.
Stačí se pěšky vydat po chodníku nahoru kolem sjezdovek a příjdete k němu.
Na podivnosti našeho nynějšího systému jsme si asi už všichni zvykli, takže nějakou logiku v tom, proč i přes fakt, kdy byl vlek plně vytížený, na něj mohli jen pěší turisti a lyžaři ne, hledat nebudu.
Leia byla z lanovky naprosto unešená, nikdy předtím na žádné totiž nejela.
Všechno bylo nádherně zasněžené – jak v pohádce.
Někdy v budoucnu při další návštěvě musíme zkusit bobovou dráhu, která vede lesem podél lanovky.
Vypadá to jako, jak by řekli naši američtí přátele, mega fun (velká zábava).
Bylo ale pod mrakem.
Trošku jsem měl obavy, zda vůbec něco na vyhlídce uvidíme.
Po opuštění lanovky nás čekala trošku kluzká stezka, avšak krásně lemovaná zasněženými jehličnany a poté stejně zapadlá cesta po kovové konstrukci vyhlídky směrem nahoru – „do oblak“.
No uznejte sami.
Není to nádhera?
Jak v Mrazíkovi.
Už po cestě nahoru nás čekal nádherný výhled.
Jako vždy jsme měli štěstí a zrovna, když jsme lezli nahoru, začalo mraky prosvítat sluníčko.
Vykouklo na nás díky tomu nádherné panorama.
Dovolím si tvrdit, že ten pohled byl v ten moment hezčí, než kdyby bylo úplně azuro (slunečno).
Z čeho jsem měl trošku strach byla síť místo podlahy na vrcholku.
Pár minut mi trvalo, než jsem se odhodlal na ní vlézt a vidět vše pod sebou.
No… Úplná idylka většinou netrvá věčně.
Už při výšlapnu na rozhlednu byla Leia docela unavená a na vrcholku to dávala značně najevo.
K únavě nepřidal ani stav, kdy měla, z toho jak celou cestu seděla na bobech, zmrzlé nohy.
Naštěstí máme skvělý vak do kočárku od Stokke, který jsme vzali prozíravě s sebou a celou jsme ji do něj zabalili.
Po chvilce usla, tak jsme ji naložili na boby a odvezli zpět k vleku.
Po cestě zpět k autu se již stmívalo, nicméně se nám tím naskytla příležitost pokochat se krásným západem slunce.
Krásný výlet a poučení pro příště.
Vyvětrali jsme se perfektně.
Docela mi to pomohlo, jelikož sedím vždy celý pracovní týden u počítače, mnohdy od rána do večera.
Každopádně Peťa objednala nějaké výplně do bot z ovčí vlny.
Malá sice měla sněhule, ale bylo celou dobu -7 stupňů a chtěnechtě i přes dvoje ponožky a teplé boty trošku promrzla.
My také, ale u toho dítěte je to přece jen trošku horší, jelikož si samo neřekne, co jí trápí a je to pro ní nová situace, kterou nezná.
Naštěstí to nebylo tak hrozné, dopadlo to dobře a v autě po cestě zpět se prospala a k tomu jsme jí zatopili :).
No a doma nás už čekalo roztopení krbu :).
Stezka v oblacích je nádherná, opravdu krásná příroda a místo.
V zimě to má svoje kouzlo.
Doporučuji se zajet na Dolní Moravu podívat.
Byli jste tam někdy?
Pokud ano, jak se Vám tam líbilo a co jste zažili?
Nechte mi komentář dole pod článkem, budu rád.
